Ofsetový tisk
Ofsetový tisk je vývojově nejdokonalejší způsob tisku spadající pod tisk z plochy.
Ofsetový tisk se dělí na klasický vlhčený ofset a suchý ofset. Rozdíl je v přítomnosti, či nepřítomnosti vody u tisku.
Historie ofsetového tisku
Ofset byl vynalezen začátkem 20. století jako reakce na zvýšené požadavky na rychlost tisku. Doposud používaná metoda kamenotisku (litografie) už nestíhala vyrábět dostatečné množství kopií, a tak musela být zefektivněna. První zmínky o ofsetovém tisku se objevují již na konci 19. století a na počátku 20. století se objevují první rotační ofsetové stroje.
V Evropě, konkrétně v Německu, postavil první ofsetový tiskařský stroj Němec a americký občan Kašpar Hermann, který si zároveň nechal patentovat princip kotoučového ofsetového stroje.
Od té doby princip ofsetu neprošel žádnými výraznými změnami a v současnosti je ofset nejpoužívanější tiskařskou metodou.
Jak funguje ofsetový tisk
Ofset je typ nepřímého tisku z plochy. Vzor tedy není na potiskový materiál přenášen přímo z tiskové formy obepínající formový válec, ale prostřednictvím mezičlánku. Tím je ocelový přenosový válec potažený gumovým povlakem.
Ofsetové tiskové stroje se dnes vyrábějí výlučně rotační a jejich základem je tedy soustava válců. Formový válec nesoucí tiskovou formu, přenosný válec, barvící válce, vlhčící válec a tlakový válec. Samotný princip přenosu vzoru už je jednoduchý. Okolo formového válce jsou situovány barvící válce a vlhčící válec. Formový válec je během svého otáčení nejprve navlhčen a poté je na něj nanesena barva. Následně však není vzor otisknut přímo na potiskový materiál, jako tomu bylo u předchůdce ofsetu – litografie, ale k přenosu je použit přenosný válec.
Vzor je tedy otisknut na jeho gumový povrch a teprve přenosný válec předává vzor na potiskový materiál. U suchého ofsetu je princip stejný, jen je vynechána část s vlhčením a logicky chybí i vlhčící válec. Naopak se zde uplatňuje princip termoregulace válců. Když je teplota příliš vysoká, je i viskozita barev větší a oni tak jsou schopny lehce přilnout i na netisknoucí plochy a tisk potom „špiní“. Když je teplota naopak nízká, tak mají barvy problém přilnout i na k tomu uzpůsobené tisknoucí plochy.
Klasický (vlhčený) ofset
Tisknoucí plochy jsou hydrofobní (odpuzují vodu), netisknoucí plochy naopak hydrofilní (přijímají vodu). Používaná olejová barva je hydrofobní kapalina, tudíž se při nanášení na tiskovou formu na netisknoucích místech neuchytí.
Suchý ofset
Suchý ofsetový tisk pracuje bez přítomnosti vody. Fyzikálně-chemický rozdíl na tiskové desce (formě) tedy musí spočívat v něčem jiném. Celá tisková deska je potažena dvěma vrstvami s odlišnými vlastnostmi. Spodní vrstva polymerová a svrchní vrstva silikonová. Polymerová vrstva tvoří místa tisknoucí, barva se na ni uchycuje. Svrchní vrstva silikonová tvoří místa netisknoucí, barva na ní totiž nedrží. Předloha, která má být rozmnožena je do tiskové formy vypalována laserem, který odstraní pouze první, silikonovou, vrstvu. Odkryje tak spodní, polymerovou, vrstvu a vytvoří tisknoucí místa.
Nevýhodou suchého ofsetu je takzvané odlupování barvy. Při procesu tisku dochází ke vzniku částeček prachu, které vznikají odlupováním na pomezí tisknoucích a netisknoucích ploch. Výsledkem jsou malé bílé skvrnky ve vytištěném vzoru. Tento problém vzniká po několika stovkách vytištěných kusů a metoda suchého ofsetu se tedy hodí spíše na nízkonákladové zakázky. Problém se totiž odstraňuje tak, že je po určité době potřeba válce vždy přemýt.
U vlhčeného ofsetu zase způsobuje mírné problémy používaná voda. Je těžší udržet vyvážení barev a mírná část vody, která přijde do kontaktu s papírem, může způsobovat jeho natažení.
Využití ofsetového tisku
Nejčastěji se touto metodou tisknou noviny, knihy, časopisy, prospekty, letáky, mapy. Nejčastějším potiskovým materiálem je tedy papír.
Ofsetový tisk nemá nijak široké spektrum potiskovaných materiálů, ale díky velmi dobré kvalitě tisku, vysoké rychlosti a relativně malým nákladům na předtiskovou přípravu se tato metoda podílí na tiskovém trhu přibližně 60% podílem.